Může se Duchem naplněný křesťan mýlit? Samozřejmě, že ano. Jako Duchem naplnění křesťané víme z vlastní zkušenosti, že se to každému z nás nejednou stalo.

Někdy se špatně rozhodneme, zapříčiníme nedorozumění nebo se dopustíme hříchu, z něhož pak potřebujeme činit pokání a prosit o odpuštění. Jednoduše víme, že naplnění Duchem nás nečinní imunními vůči chybám a selháním.

Pavel se touto otázkou vysloveně zabýval, když napsal svůj první dopis korintské církvi. Ačkoli je chválil za jejich duchovnost a vydanost, současně s tím Korinťany pokáral za nedostatek řádu, rozdělení v otázce následování různých vedoucích, přehlížení závažného sexuálního hříchu uvnitř církve, vedení soudních sporů mezi křesťany a podobně.

Ačkoliv Korinťané byli Duchem naplněnými křesťany, v mnohém se mýlili a chybovali. Ne ve všech oblastech života, v některých však ano. Jak tedy korintští křesťané reagovali na napomenutí od jiného Duchem naplněného věřícího? Podle 2. Korintským 7 si uvědomili svou chybu, učinili pokání a změnili se.

V uplynulém roce se v církvi projevily mnohé názorové rozdíly. Ukázalo se, že i v konzervativní, Duchem svatým naplněné církvi mohou jednotlivci v celé řadě otázek dospět k odlišným a někdy i zcela protichůdným závěrům.

Některé z těchto otázek se týkají toho, jak vykládat Písmo k danému tématu, jiné se týkají toho, jak by lidé náležející k Božímu království měli žít a působit uprostřed padlého světa. Někdy je v pořádku shodnout se na tom, že se neshodneme.

Jindy se ale vzájemná neshoda může týkat otázky, která je natolik důležitá a zásadní, že zdánlivě existují jen dvě možnosti: mít pravdu nebo se mýlit. A samozřejmě si každý z nás myslí, že to, čemu věřím já, je správné, a že ten druhý je na omylu.

Co si ale počít, když lidé na obou stranách debaty o pravdě a lži, jsou Duchem naplnění křesťané, kteří své životy staví na neomylnosti Písma a upřímně milují Kristovu církev?

Co si ale počít, když lidé na obou stranách debaty o pravdě a lži jsou Duchem naplnění křesťané, kteří své životy staví na neomylnosti Písma a upřímně milují Kristovu církev? Jestliže jde skutečně o tak zásadní otázku, na niž lze přinést jedině správnou či chybnou odpověď, znamená to nutně, že jeden Duchem naplněný křesťan má pravdu a druhý se mýlí.

Jestliže však oba citují Písmo a odvolávají se na Boží charakter a přirozenost, jimiž obhajují svou pozici, kdo má být konečným rozhodčím, který určí, kdo z nich má pravdu?

Faktem je, že neexistuje žádný spolehlivý způsob, jak rozsoudit, kdo má v každém jednotlivém případě pravdu. Právě to dělá z tohoto tématu etické dilema. V Matoušově evangeliu nám však Ježíš dává dvě užitečné zásady pro vzájemné mezilidské vztahy nás, křesťanů.

Matouš 18

Prvním důležitým principem je vzájemná vykazatelnost. Jste-li přesvědčeni, že váš bratr či sestra zhřešili, zavazuje vás Ježíš v Matouši 18,15-17 k následujícímu postupu: „Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok‘. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník.“

Jak ovšem Ježíš jednal s pohany a celníky? Jedl s nimi, sloužil jim a prokazoval jim lásku. Jinak řečeno, i když církev musela vůči někomu uplatnit kázeň, měla by se k němu chovat milosrdně s nadějí, že bude skrze evangelium opět získán zpět.

Podobně Pavel v Galatským 6,1 prohlásil: „Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti.“ Převažujícím postojem musí vždy zůstávat milost.

Ježíš ani Pavel nám neponechali žádný prostor k veřejnému osočování našich bratrů a sester na sociálních sítích či jinde. Naším cílem vždy musí být obnova, ne ponížení, a proto potřebujeme postupovat taktně.

Matouš 7

Druhým důležitým principem je ochota k sebekritice. V Kázání na hoře se Ježíš dotkl otázky souzení ostatních věřících, když řekl: „Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve svém oku si nevšímáš? Anebo jak můžeš říkat svému bratru: ‚Dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka‘, a hle, ve tvém oku je trám? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku z oka svého bratra“ (Matouš 7,3-5).

Ježíš ani Pavel nám neponechali žádný prostor k veřejnému osočování našich bratrů a sester na sociálních sítích či jinde.

Ježíš uznal, že náš bratr skutečně může mít v oku třísku. Jinými slovy, může se mýlit nebo chybovat. Ježíši však jde především o to, aby každý jednotlivec přijal odpovědnost za svá vlastní selhání dříve, než začne poukazovat na chyby ostatních. Ty, kteří zvolí opačný postup, tvrdě a nemilosrdně označil za pokrytce.

Zásady uvedené v Matouši 7 a 18 mohou na první pohled působit protichůdně. Ve skutečnosti však platí obě současně a společně tvoří vyvážený rámec, který představuje vodítko pro oblast vztahového napětí. Ježíš nám dává lék pro případ, kdy cítíme, že náš bratr nebo sestra hřeší, ale zároveň ho spojuje s důrazným varováním, abychom dříve, než začneme soudit druhé, nejprve zkoumali svůj vlastní život.

Když se ocitnete v rozporu s jiným věřícím kvůli politické otázce, praktikám ve službě nebo čemukoli jinému, pamatujte, že satan si nic nepřeje více, než vrazit mezi křesťany klín a způsobit rozdělení v církvi. Než tedy začnete druhé konfrontovat, obviňovat je ze špatného jednání nebo je odepisovat a prohlašovat za odpadlíky, vyzkoušejte následující kroky:

• Modlete se za moudrost, abyste uviděli pravdu a aby vám Bůh zjevil vaše vlastní chyby a selhání.
• Věřte ohledně ostatních tomu nejlepšímu, stejně jako chcete, aby oni viděli to nejlepší ve vás. Dovolte si pochybovat o jejich chybách.
• Sedněte si s dotyčným člověkem a opravdově mu naslouchejte. Naslouchejte ušima i srdcem. Naslouchejte s láskou a pamatujte, že tento člověk je vaším bratrem nebo sestrou v Kristu.
• Poctivě se zamyslete nad tím, zda se v otázce sporu nemůžete plně nebo částečně mýlit.
• Za prioritu považujte jednotu. Pavel nás v Římanům 12,18 naléhavě vyzývá: „Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi.“ Buďte tvůrci pokoje a vyvarujte se rozdělení.
• Mávněte nad některými spory rukou. Nemusíte reagovat na každého, s kým v něčem nesouhlasíte. Ježíš nikdy nevybízel k tomu, abychom napravovali všechny křivdy světa.
• Pečlivě volte slova. Přísloví 18,21 říká, že v moci jazyka je život i smrt a Pavel dodává, že mluvením pravdy v lásce napodobujeme Krista (Efezským 4,15). Můžeme s druhými nesouhlasit, a přitom se vyhnout osobním útokům a drsným slovům.

Musíme si uvědomit, že ne každá naše myšlenka nebo nápad pochází z Ducha. Chceme-li být lidmi Ducha, potřebujeme v něm vytrvale přebývat a kráčet s ním životem krok za krokem. Vyžaduje to ovšem naši otevřenost – potřebujeme Duchu naslouchat, nechat se jím korigovat a dovolit mu nás upozorňovat na oblasti, v kterých se mýlíme. To může být občas nepříjemné, zejména, když nám Duch ukazuje náš omyl prostřednictvím rozhovoru s člověkem, který má pravdu.

Je moudré, když si jako křesťané zachováváme otevřenou mysl zejména při interakci s jinými věřícími, kteří smýšlejí jinak než my. Nemluvím o tom, že se necháme přemlouvat ke hříchu nebo přemáhat zlem. Zachování otevřené mysli a nelpění na našich názorech nás nemá vést do kompromisů s Božím slovem, ale utvrzovat nás v postoji učenlivosti.

Duchem naplnění lidé mohou a měli by být na jednu stranu pevní ve svých názorech, zároveň však i otevření tomu, že se mohou mýlit. Naše naplnění Duchem by mělo být synonymem jak smělosti, tak i pokory. Smělé důvěry v Boží slovo jako konečného měřítka toho, co je správné a co ne, a pokory v naši schopnost plně a věrně podle něj žít.