Jako lidé si zcela přirozeně klademe otázky, kde se uprostřed našeho utrpení nachází Bůh. Představím vám tři pravdy, které z vás sejmou tíhu těchto otázek.
Jednoho dne jsem pospíchal do církve, kde jsem měl mít schůzku, a napadlo mě se cestou někde zastavit pro „kávu s sebou“.
Před časem jsem se seznámil s Gregem, který před odchodem do důchodu provozoval kavárnu. Teď už pracuje jen o nedělích, a navíc si čas od času bere volno, aby navštívil svou oblíbenou Kostariku. Často nosívá košile s tropickým vzorem, ve kterých vypadá, jako by se právě vrátil z výletní plavby.
Pravdou je, že Greg výletní platby nemá v oblibě. Tvrdí, že se během nich člověk nestihne seznámit s místními lidmi a že tyto plavby jsou příliš komerční. Greg nerad pospíchá, je spontánní a komunikativní. V ten den jsem měl před sebou setkání týmu zakladatelů sborů a jejich pravidelný výcvik a neměl jsem čas zapříst s Gregem rozhovor. Navíc mě bolela hlava, protože jsem se předchozí noci moc nevyspal a myslí mi vířily plány na rozbíhající se den.
„Ahoj, Prestone,“ uvítal mě Greg zpoza pultu. Usmál jsem se a odpověděl: „Ahoj!“ Pak jsme se setkali pohledem.
„Ty jsi pastor, že ano?“
„Ano,“ odpověděl jsem. „Ale uvědomuji si, že je to pro spoustu lidí zprofanované slovo, takže ho příliš nepoužívám.“
Na zdi kavárny visela obrovská fotka Grega na motorce s jeho třetí manželkou, která za jízdy něco natáčí na kameru. Zaměstnanci ani majitelé kavárny nepůsobili zdáním zbožných křesťanů, kteří každou chvíli vyvěšují biblické verše na Instagram.
Chtěl jsem se jen rychle na něco zeptat,“ pokračoval Greg. „Vím, že věříš v Boha, ale pokud Bůh opravdu existuje, proč jako lidé zažíváme tolik bolesti a utrpení? Nedává mi to žádný smysl. Jestli chceš věřit a něco ti to dává, přeju ti to. Víra v Boha ale nemůže fungovat pro všechny. Život je příliš těžký.“
V tu chvíli mi bylo jasné, že na setkání vedoucích dorazím pozdě. Grega jsem poznal asi před rokem a on si vybere právě toto místo a tento čas, aby mi položil jednu z nejzásadnějších životních otázek: Proč nás Bůh nechává procházet utrpením?
Otázkám, kde je Bůh uprostřed našeho utrpení, se v životě nevyhneme, ať už budou povstávat z našich vlastních zkušeností či z rozhovorů s lidmi, jimž sloužíme. Chci vám předložit tři pravdy, které z vás tíhu těchto otázek sejmou: Ježíš tyto naše otázky očekává, soucítí s naší bolestí a obrušuje osten našeho soužení v tomto věku.
Ježíš naše otázky očekává
Ježíšovo lidství nebylo nikdy patrnější než v okamžiku, kdy zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27,46).
Nebyla to filozofická otázka. Šlo o zoufalé volání existenční povahy – povstávalo nejen z Ježíšova ztotožnění se s lidskými zápasy popsanými v Žalmu 22, ale i z jeho momentální osobní zkušenosti s utrpením. Naše bolest a naše otevřené otázky Boha neurážejí.
Naše bolest a naše otevřené otázky Boha neurážejí.
Jedenáct učedníků muselo mít v době mezi Ježíšovým ukřižováním a vzkříšením spoustu otázek. Zatímco truchlili nad ztrátou Mistra, zřejmě i zapochybovali nad svým předchozím rozhodnutím vzdát se svých běžných životů a následovat v uplynulých letech Ježíše na jeho cestách.
Otázky týkající se lidského utrpení řešili Kristovi následovníci i nevěřící lidé všech generací. Velikonoce ilustrují, jak mohou zklamání a srážení ze strany druhých přerůst v naprosté rozčarování. Na cestě k výsledku, k jasné odpovědi, nutně povstávají těžké otázky. Na cestě ke vzkříšení se nevyhneme kříži.
Je nepochybné, že naše vítězství a naději představuje Kristovo vzkříšení. Bylo by však pokrytecké užívat si vzkříšení, aniž bychom si nejprve uvědomili hloubku mučivé agónie kříže, jež k němu vedla.
Naše každodenní existenční životní výzvy nám dokážou zastřít zrak a zmást nás. Potřebujeme trávit více času s Božím synem, který visí na dřevu kříže.
Ježíš s námi sdílí naše rány a jizvy. Rozumí naší bolesti a záleží mu na ní. Náš Pán ji všechnu vstřebal a vzal na sebe.
Právě proto, když Pavel píše o jeho smrti, prohlašuje následující slova: „Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (1. Korintským 15,57). Dříve, než apoštol tato slova zapsal, se ale Ježíš ptal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“
Ježíš nám nikdy nesliboval bezproblémový život. Naopak řekl: „Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět“ (Jan 16,33). V časech trablů a soužení můžeme nalézat odpovědi na naše existenciální otázky nejen v Ježíšově vzkříšení, ale i v jeho utrpení.
Kde je Bůh, když to nejvíc bolí? Proč moje manželka onemocněla rakovinou? Jak je možné, že moje firma zkrachovala? Kdy se nám vlastně rozpadlo manželství? Budeme zažívat soužení. Budeme si klást otázky. Přesto nám Ježíš říká: „Buďte dobré mysli!“
Brennan Manning ve svých knihách a kázáních používá věhlasný výrok: „Bůh vás miluje bezpodmínečně, takové, jací jste, ne takové, jací byste měli být. Nikdo totiž není takový, jaký by měl být.“ Kříž nám říká, že nás takovým způsobem Bůh skutečně miluje, uprostřed našich nevyřešených otázek a neutěšených bolestí.
Nikdy jsem neměl rád ustálené rčení: „Nepiš otazník za větu, kterou Bůh zakončil tečkou.“ Možná je to způsobené mou přirozenou zvědavostí nebo odporem k používání klišé. Všiml jsem si, že i sám Ježíš si často kladl otázky.
Zjistil jsem, že když zažívám utrpení a bolest, řada mých otázek je ve skutečnosti ozvěnou těch Ježíšových. Pokud ho tedy následuji, přirozeně budu i trpět a budu si klást otázky. Jestliže se oběma věcem nemohl vyhnout Ježíš, jak bychom se mohli domnívat, že se jim jako jeho následovníci vyhneme my?
Ježíš: „Ježíš řekl Dvanácti: ‚I vy chcete odejít?‘“ (Jan 6,67).
Já: „Zůstanu na všechno sám?“
Ježíš: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Matouš 27,46).
Já: „Bože, jsi tam? Proč tě necítím?“
Ježíš: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich“ (Matouš 26,39).
Já: „Bože, kdy zasáhneš a přineseš mi úlevu?“
Ježíš je stále s námi a vede nás, a to i uprostřed našich pochyb a otázek. Kdykoliv pochybujeme o Bohu a o jeho charakteru, uvědomme si, že Kristus pro nás již vykonal dvě věci:
- Prostřednictvím vlastního příkladu nám ukázal, že rozumí naší situaci a bolesti, kterou právě prožíváme.
- Zamířil světlo reflektoru zpět na nás, aby nám zjevil ty oblasti našich životů, které ještě potřebují zažít jeho ozdravný vykupitelský dotek.
V každém případě sloužíme Bohu, který se zajímá o každý náš zápas a problém.
Židům 4,15 říká: „Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.“
Ježíš soucítí s našimi bolestmi
Skotský kazatel George MacLeod napsal: „Ježíše neukřižovali v katedrále mezi dvěma svíčkami, ale na kříži mezi dvěma zloději.“
Na onom kopci na něj v ten den nečekala pozemská sláva. Ještě neproběhlo vzkříšení, o němž by se dalo kázat. V jeho oběti bylo těžko možné zahlédnout vykoupení Izraele. A nebyl tu vzkříšený Spasitel světa. Ježíšova dosud úspěšná mise se rychle změnila v krachující službu.
Jak uvedl Dietrich Bonhoeffer ve své Etice: „Postava ukřižovaného boří představu o úspěchu jako našem standardu.“
Bůh své poselství přibil ke kříži, na místo určené zlodějům a mizerům. Vše nasvědčovalo tomu, že tam Světlo světa vyhaslo a přemohla ho temnota. Díky Bohu, tím ale příběh neskončil. Jak později zapsal apoštol Jan: „To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1,5).
Ježíš zvítězil. To nám však nezaručuje imunitu proti bolesti. Žijeme v padlém světě a stále v něm zažíváme temné dny.
Některá údolí jsou natolik hluboká, že se zdá, že nás jejich stíny pohltí do svých chřtánů. Podobný druh bolesti a zoufalství jsem zažíval ve druhém ročníku biblické školy. Mé otázky by se daly nazvat apologetickými. Je Bůh skutečný? Jak si mohu být jistý tím, že je křesťanství jediným správným náboženstvím? Proč dobří lidé zažívají zlé věci?
Tehdy jsem slovo „apologetika“ ještě neznal. Nevěděl jsem, co znamená, jak ho používat a k čemu slouží. Tyto a podobné otázky se pro mě ale brzy staly existenciálními a záhy přerostly v hluboké pochyby o tom, že Ježíš je skutečně tím, za koho se prohlašoval. Mé myšlenky se rychle posunuly od otázek k pochybám:
- Otázka „Existuje Bůh?“ se změnila na: „Existuje rozdíl v tom, zda žiju s Bohem nebo bez něho?“
- Otázka „Představuje křesťanství jediné pravé náboženství?“ se změnila na: „Komu záleží na pravdě?“
- A otázka „Proč dobří lidé zažívají zlé věci?“ se změnila na: „Proč je všem jedno, že trpím?“
Přecházel jsem od pochyb ke stavu těžké deprese. V jednom okamžiku jsem se podíval do očí lékaři a řekl mu: „Prosím, zjistěte, co je se mnou v nepořádku a dejte mi na to prášky, ať se to spraví.“
Prášky nebo Spasitele – tehdy bych bral cokoliv, co by můj problém vyřešilo. Protože jsem ale měl pocit, že můj Spasitel pořád bezmocně visí na kříži, chtěl jsem raději zkusit něco jiného.
Ze své víry a z mých životních hodnot jsem byl nešťastný. Zdálo se mi, že jsem uvízl na mrtvém bodě.
C. S. Lewis ve své dětské klasice Lev, čarodějnice a skříň popisuje ponuré období v zemi Narnie: „Věčně je zima, a nikdy vánoce.“ Podobně se mi zdálo, že ukřižováním všechno skončilo a neděle nikdy nenastala.
Stejně se museli cítit i učedníci v den, kdy jejich Pán zemřel. To, co považovali za pravdu, neodpovídalo tomu, co právě na vlastní oči viděli. Učedníci potřebovali, aby Ježíš sestoupil z kříže a znovu byl ve světě aktivní.
Tehdy jim ještě nedocházelo, že aby mohlo dojít k nejvýznamnější události v dějinách, musel Ježíš nejprve projít tou nejhlubší bolestí. Musel nad ní zvítězit. A pokud nad ní chtěl zvítězit, musel se jí postavit čelem. Zažít ji. Klást si otázky.
V okamžiku utrpení a bolesti člověku takové věci nedocházejí. Nemusíme však setrvávat ve zmatcích. V cestě vpřed je naděje a nová perspektiva, která nás vytrhne z našich zajetých kolejí a pomůže nám nahlédnout na věci z jiného úhlu.
Stephen Hawking byl význačný astrofyzik na Univerzitě v Cambridgi. Ačkoliv jeho charakter vždy nedosahoval vynikající úrovně jeho znalostí, Hawking nepochybně význačným způsobem přispěl k pokrokům v oblasti teorie relativity. Trpěl Lou Gehrigovou chorobou (amyotrofickou laterální sklerózou, známou též jako ALS), která ho nakonec připravila o život.
Hawking postupně přišel o schopnost chodit i mluvit. Naučil se své myšlenky formulovat jemnými pohyby svých prstů. Díky tomu nepřestal psát, činit pokroky v oboru svého studia a dokonce poskytovat rozhovory.
V prosinci 2004 se Hawkinga jistý reportér zeptal, jak si udržuje svůj životní optimismus. Jeho odpověď byla fascinující: „Od svých jednadvaceti let se má očekávání snížila na nulu. Od té doby považuji vše dobré za bonus.“
Když běží odpočet vašich dní, má pro vás každá drobná radost nevyčíslitelnou cenu.
Jsem si vědom toho, že zmínka o vyhlášeném ateistovi může znít v článku o Kristově dílu kříže nepatřičně. Má pointa však míří tam, že všichni lidé si kladou dramatičtější otázky ve chvíli, kdy prožívají bolest. Ne každý z nich samozřejmě přijde k spasitelnému poznání Krista.
Hawkingovi nezbylo než se naučit prožít každý další den s vděčností. Křesťané ale mají ještě jasnější světlo, které jim svítí na cestu.
Z mnoha rozhovorů s ateisty a skeptiky jsem pochopil, že způsob, jakým reagujeme na existenciální otázky života, odlišuje Kristovy následovníky od ostatních lidí. Pro ty, kdo chápou, co Ježíš vykonal na kříži, není vděčnost stropem, ale podlahou.
Pro ty, kdo chápou, co Ježíš vykonal na kříži, není vděčnost stropem, ale podlahou.
Pokud se vám zdá, že vás Bůh opustil a vytratila se z vašeho života jeho moc, vězte, že on je s vámi a že vaší bolesti rozumí.
Tváří v tvář smrti svého přítele „Ježíš zaplakal“ (Jan 11,35). Tento fakt působí zcela přirozeně – až na to, že při dalším čtení zjistíme, že Ježíš dopředu věděl, že Lazara o několik okamžiků později vzkřísí z mrtvých.
Je jasné, proč pláčeme, když někdo zemře. Jednoduše proto, že nemáme moc vrátit jim život. Proč ale plakal Ježíš? Jsem hluboce přesvědčen o tom, že ho k slzám pohnul zármutek jeho následovníků.
Jako „obraz neviditelného Boha“ (Koloským 1,15) nám Ježíš ukazuje, jak Otec prožívá naše utrpení a zármutek. Bůh nemá v našem utrpení žádnou zálibu. Ať už se rmoutíme nad skutečnou smrtí blízké osoby, nebo nad smrtí vztahu s někým, komu jsme důvěřovali, Bůh má soucit a Kristovy slzy jsou opravdové. Ježíš naší bolesti doopravdy rozumí.
Ježíš obrušuje osten našeho soužení
Kříž představuje mnohem více, než jen Boží schopnost vcítit se do naší fyzické nebo emocionální bolesti.
Ježíš na kříži prožil všechny druhy utrpení – duchovní, fyzické i citové.
Scénu kříže prorocky popsal Izajáš 53,3–5:
„Opovržený a lidmi zavržený, muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář — všemi opovržený, takže jsme si ho nevážili. Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. Ale on byl proboden za naše přestoupení, zdeptán za naše provinění, na něho dolehla kázeň pro náš pokoj a jeho šrámy jsme uzdraveni.“
Nepřítel našich duší použil na jediného muže všechny zbraně pekla. Ježíš však svou zdánlivou prohru otočil ve vítězství. Koloským 2,15 deklaruje, že Kristus „odzbrojil [duchovní] vlády a autority a veřejně je vystavil na odiv, když je vedl triumfálním průvodem v něm.“
Ve světle vzkříšení se žádná pozemská naděje nevyrovná Božímu světlu, které nás osvětluje skrze Krista na kříži. Až budete zase během Velikonoc sloužit trpícím, dbejte na to, abyste jejich soužení nesrovnávali s ničím jiným než s tím, co Kristus zažil na kříži.
Nejde přitom o to zlehčovat jejich bolest, ale nastavit jim zrcadlo a připomenout jim, že Bůh zažíval mnohonásobně větší bolest, než si kdokoli z nás dokáže představit. Tento Bůh nám zaslíbil, že bude vždycky s námi a pomůže nám projít vším, co se v dané chvíli zdá být nad naše síly.
Právě proto na nás z naší strany věčnosti působí kříž reálněji než vzkříšení. Je to ta součást příběhu, kterou dokážeme cítit, vidět, ohmatat si ji. Na to, abychom trpěli, nepotřebujeme víru. Víra nám slouží k tomu, abychom dokázali důvěřovat tomu, kdo prošel utrpením před námi a vyšel z něj jako vítěz.
Středobodem Božího plánu dějin je ten nejhlubší smutek a největší nespravedlnost, jaké kdy nastaly, které však vedou k největšímu vítězství všech dob.
Naše otázky týkající se bolesti a utrpení nás přivádějí ke kříži. Neponechávají nás ale u jeho paty. Jestliže nám Ježíšova bolest přináší útěchu v tomto životě, poskytuje nám jeho vzkříšení naději na to, že na této straně věčnosti nemá nikdo a nic poslední slovo.
Jestliže nám Ježíšova bolest přináší útěchu v tomto životě, poskytuje nám jeho vzkříšení naději na to, že na této straně věčnosti nemá nikdo a nic poslední slovo.
Poselstvím Velikonoc není jen to, že Ježíš žije, ale že porazil smrt a byl vzkříšen! Ačkoliv na něj byla vložena veškerá tíha světa, nic ho nedokázalo držet zpátky.
Ježíš je v každé oblasti průkopník, který šel před námi. Kristus ví, jak se cítíme, když si klademe těžké otázky a zažíváme bolest. Nese na svém těle jizvy člověka, který prošel utrpením, a žije dál, aby o něm vyprávěl.
Vždy mi přišlo zajímavé, že Kristovo oslavené tělo na sobě nese jizvy kříže. Nevíme, jak přesně Pán po vzkříšení vypadal. Písmo nám ale jasně říká, že na jeho těle zůstaly jizvy (Jan 20,24–27). Vzkříšení by bez kříže nebylo dostatečné. Kříž bez vzkříšení by byl bezcenný.
Náš Pán na svém těle navěky ponese znamení našich otázek a bolestí. Když se na něj s důvěrou obracíme, obrušuje osten, který nás v tomto věku drásá. A v budoucím věku ho od nás nakonec zcela odejme. „Tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?“ (1. Korintským 15,54–55; viz také Izajáš 25,8 a Ozeáš 13,14).
Ježíš šel před námi, a proto nám nyní dává sílu k tomu, abychom spolu s ním kráčeli dál.
Autor listu Židům to vyjádřil následovně: „A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. … Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami“ (Židům 2,14–15.18 B21).
Naše otázky týkající se bolesti a utrpení nás přivádějí ke kříži. Neponechávají nás ale u jeho paty.
Když jsem dokončil svůj rozhovor s Gregem, řekl mi, že si do té doby nikdy neuvědomil, že Ježíš zažil podobnou bolest jako on. Greg do té doby slyšel o vzkříšení, nikdy se ale nezamyslel nad realitou Ježíšova lidství uprostřed jeho ukřižování. Od té doby jsem změnil čas setkání našich vedoucích, abych se mohl s Gregem scházet každou neděli ráno a mluvit s ním o různých životních otázkách.
Kdybych s Gregem přeskočil rovnou ke vzkříšení, nebylo by pro něj evangelium dobrou zprávou. Díky kříži se dozvěděl o Bohu, který zná naši bolest, a který nás velice miluje.
Kdekoliv se během Velikonoc budete s někým bavit o Ježíši, ujistěte se, že ve vašich kázáních i osobních rozhovorech nezapomenete na lidi, které trápí těžké životní otázky. Když se jim nevyhneme, bude se nám vzkříšení zdát ještě slavnější než dosud!
