Každý vedoucí potřebuje být sám veden

Vedoucí potřebují vedení. Nepochybně to platí pro mladé a začínající vedoucí i pro ty, kteří právě procházejí složitým obdobím. Zkušení, zralí a úspěšní vedoucí však v tomto ohledu také nejsou žádnou výjimkou. Každý vedoucí potřebuje někoho, koho by mohl následovat. Pro mě jednu z takových osobností představoval emeritní ředitel biblické školy zvané Gordon-Conwell Theological Seminary, Bob E. Cooley. V průběhu let mi pomohl projít procesem několika význačných změn na Southeastern University v Lakelandu na Floridě, kde nyní sám působím jako rektor. Jeho moudrost a bohaté životní zkušenosti mě provedly neznámými vodami, do nichž nás tyto změny zavedly. Jeho klidná, pevná slova mi pomohla porozumět nezbytnosti změn, jež musím učinit, a pozvedala mou sebedůvěru ve chvílích, kdy změny nebyly příjemné.

Učit se následovat pomáhá nám samotným růst v umění vedení. Činí z nás také lepší následovníky Ježíše Krista. Zde předkládám tři věci, které vedoucí následováním jiného vedoucího získá:

1. Moudrost

Přísloví 27,17 říká: „Jako se železo ostří železem, tak člověk ostří tvář svého bližního.“

Bůh nás stvořil ke společenství. Nikdy nezamýšlel, abychom své životy žili v izolaci od ostatních. Podobně si Bůh nepřeje, abychom stáli v osamění v roli vedoucích. Tak jako Timoteus potřeboval Pavla, potřebujeme i my ve svých životech mentory, kteří investují do našeho růstu.

Potřebujeme lidi, kteří budou ochotni posouvat nás za hranice našeho pohodlí, povzbudit nás, když máme pocit, že bychom to nejradši vzdali, a vnášet do našich životů biblickou moudrost a odvážnou upřímnost. Bez ohledu na svou zralost a dosaženou úroveň vůdcovství potřebuje každý z nás někoho takového následovat.

Kniha Králova řeč od Marka Loguea a Petera Conradiho vypráví skutečný příběh o tom, jak se Logueův dědeček nečekaně stal mentorem příslušníka britské královské rodiny.

Když se princ Albert připravoval na nástup na trůn jako král Jiří VI., potýkal se s chronickou koktavostí. Princova manželka vyhledala logopeda Lionela Loguea, aby mu pomohl nad vadou řeči zvítězit.

Ačkoliv byl Albert zprvu přesvědčen, že tak obyčejný člověk je pod jeho úroveň, nakonec se mezi nimi rozvinulo blízké pouto. Časem terapeut skutečně pomohl Albertovi rozvinout řečnické dovednosti, aby mohl jako panovník promlouvat ke své zemi.

Ukázalo se, že i král potřebuje někoho, koho by mohl následovat.

2. Empatie

Když máme v životě člověka, kterého můžeme následovat, pomáhá nám to registrovat potřeby těch, kteří očekávají vedení zase od nás. Uvědomujeme si nejen jejich potřeby, ale vidíme také jejich potenciál, který jsme předtím možná přehlíželi. S vědomím, že někdo investuje do nás, toužíme také my investovat do ostatních.

Být následovníkem zkrátka prohlubuje naši empatii v roli vedoucích. Empatie není většině z nás vlastní. Potřebujeme ji však rozvíjet, protože jde o klíčovou vlastnost pro úspěšné umění vést. Rozšiřuje naši schopnost pěstovat zdravé vztahy, neboť díky ní jasněji slyšíme a vidíme druhé. Rozvíjí také náš soucit.

Koučka a autorka knih o vedení Lolly Daskalová napsala: „Skutečné vedení má na zřeteli druhé lidi. Vést znamená inspirovat lidi k činům, které přesahují jejich možnosti, a přesvědčivě je nasměrovat na lepší cestu. Základem toho všeho je empatie.“

3. Poslušnost

Každý vedoucí služebník potřebuje být na prvním místě poslušným Ježíšovým následovníkem.

Ježíš své učedníky povolal k tomu, aby se stali vedoucími církve a kazateli evangelia. Na prvním místě je ale povolal k tomu, aby ho následovali: „Když se procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak do moře vrhají kruhovou síť; byli totiž rybáři. Řekl jim: ‚Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.‘ Oni hned opustili sítě a následovali ho“ (Matouš 4,18–20). 

Tím prvním a nejdůležitějším povoláním našeho života i služby není vést druhé, ale následovat.

Chceme-li z lidí činit Ježíšovy učedníky, musíme my sami žít učednickým životem. Bez ohledu na to, jak zkušenými vedoucími již jsme, se naše povolání k trvalému osobnímu učednictví nikdy nezmění. Tím prvním a nejdůležitějším povoláním našeho života i služby není vést druhé, ale následovat.

Proto Pavel vyzýval církev v Korintu: „Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista“ (1. Korintským 11,1).

Stejný vzor nám dal dokonce i sám Ježíš, když o Otci prohlásil: „Já stále činím to, co se jemu líbí“ (Jan 8,29).

Ježíš následoval Otcovo vedení až na kříž, bez ohledu na bolest, kterou měl vytrpět. V Getsemane se modlil: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty“ (Matouš 26,39).

To je vrcholný obraz toho, co znamená vést skrze následování.

Ve vůdcovství se člověk snadno nechá uchvátit následováním vizí, priorit a cílů. Namísto toho však potřebujeme Boha prosit, aby nás vedl – skrze moudrost lidí, které postavil do našich životů, skrze schopnost vcítit se do druhých a zejména skrze zjevení jeho Slova a vedení jeho Ducha.

Autor: Kent Ingle

Kent Ingle, D.Min. působí jako rektor Southeastern University v Lakelandu na Floridě. Je autorem čtyř knih včetně The Modern Guide to College (Moderní průvodce vysokou školou).

Reklama

Kniha Hovory o homosexualitě od Joe Dallase