Vítejte ve věku zloby, přátelé. Kdo mohl tušit, že moderní technologie nepřispějí k rozvoji lidí a jejich lepších stránek, ale naopak umocní naše nejhorší vlastnosti?
Před dvaceti lety jsme „negooglili“ informace na chytrých telefonech. Dnes to děláme pořád a bezděky. Soustavně prohledáváme internet, listujeme celými knihovnami informací na jakékoli téma, to vše rychleji, než stihneme do vyhledávače dopsat klíčová slova. I mou přípravu na tento článek provázely desítky návštěv webu.
Současné technologie nám umožňují okamžitě reagovat a nepřetržitě komunikovat, ať už řešíme životně důležitý problém nebo jen chceme ukojit zvědavost. V osmdesátých letech dvacátého století vybízela společnost American Express majitele svých platebních karet: „Neopouštějte bez nich svůj domov.“ Dnes se zdá, že spíše nemůžeme opustit domov bez svých telefonů. Poslední dobou se skutečně častěji vracím domů pro mobil než pro peněženku. Můžeme – a v dnešní době skutečně musíme – zůstávat v trvalém spojení s přáteli, rodinou, spolupracovníky – a světem.
Přístroje, které nám umožňují zůstávat kdykoliv s kýmkoliv v kontaktu, nás ale paradoxně jedny od druhých vzdalují. Ačkoliv technologie vytvořily příležitosti k mezilidským kontaktům, poskytly současně prostor pro odosobněnou komunikaci a konflikty, které mezi námi a našimi bližními často hloubí velké příkopy.
Sekce pro komentáře na YouTube a jiných platformách poskytují lepší důkaz o mravní zkaženosti lidstva než ta nejlepší teologická reformační učení. Naši digitální i osobní komunikaci ovládly plané debaty, zastrašování, konspirační teorie, jízlivé a iracionální poznámky, dezinformace a bludy. Na zlobu narážíme na každém kroku – někdy je cílena proti křesťanům, bohužel ale často od křesťanů přichází.
Naši digitální i osobní komunikaci ovládly plané debaty, zastrašování, konspirační teorie, jízlivé a iracionální poznámky, dezinformace a bludy.
Žijeme ve světě, v němž jsou naše křesťanská víra a hodnoty považovány za čím dál „divnější“, často dokonce urážlivé. Jako křesťané si však musíme dávat pozor, abychom na podobné výpady reagovali uvážlivě a pod vedením Ducha svatého. Křesťané budou vždy terčem urážek a zloby. Bohužel ale pozoruji, že i návštěvníci církví přispívají v online světě k šíření zloby, nepřátelství a dezinformací. Digitálními projevy naší zloby však zasazujeme smrtící rány svědectví o Kristu a o Boží dobrotě. Občas se zdá, že lidé, kteří sami sebe nazývají křesťany, se stali v šíření mylných a nepřesných informací dokonce přeborníky.
Řada trendů v současném světě nepochybně vyžaduje naši pozornost, někdy i zápal či spravedlivé rozhořčení. Jako Kristovy následovníky nás oprávněně rmoutí pohled na utrpení a nespravedlnost, zatímco se snažíme do světa vnášet pozitivní změnu.
Kdy ale musíme náš „křesťanský hněv“ zastavit? Kdy naše zloba již škodí Ježíšovu jménu a podrývá věrohodnost našeho svědectví? Za jakých okolností je ještě správné převracet stoly směnárníků ve spravedlivém rozhořčení a kdy už dáváme průchod své tělesné podrážděnosti, mrzutosti a vzteku? Na tyto otázky neexistují snadné odpovědi. Chceme-li však být věrnými Kristovými učedníky, potřebujeme se těmi otázkami zabývat.
Značná část dnešního světa se zmítá v rozdělení, nepřátelství a sváru. Ze všech stran nás obklopuje zloba a my potřebujeme moudrost, jak držet kurz uprostřed rozbouřených vod věku zloby. Nevybrali jsme si, kdy a kde se narodíme, ani jakým výzvám budeme během našeho života čelit. Konflikty doprovázely lidstvo ve všech dobách, my však skutečně žijeme v jedinečné éře. Prostřednictvím digitálních platforem se rychle šíří pandemie zloby, vůči níž nejsou imunní ani křesťané. Jak na to můžeme reagovat způsobem, který vyvýší Ježíše? Můžeme začít tím, že si uvědomíme tři skutečnosti.
Zloba přitahuje
Za prvé, lidé přirozeně tíhnou k zlobě. Křesťané bohužel nejsou žádnou výjimkou. Dokonce často k šíření zloby sami přispívají. Ve své knize Christians in the Age of Outrage (Křesťané ve věku zloby) popisuji příběh Caleba Kaltenbacha, který v roce 2013 na svém twitterovém účtu zveřejnil fotografii Bible vystavené v obchodu Costco. Připadalo mu vtipné, že Bibli obchod omylem zařadil do sekce „Fikce“. Poté, co na Twitteru stovky lidí fotografii komentovaly a sdílely, chytil se příběhu jeden z velkých mediálních domů. V knize to popisuji takto:
Televizní stanice Fox News zveřejnila příběh nazvaný ‚Costco – Bible je fikce‘ o tom, že Kaltenbach odhalil spiknutí obchodního řetězce Costco proti křesťanům a Bibli. Stanice vytrhla z kontextu Kaltenbachův výrok o tom, že rozhodnutí obchodu zařadit Bibli do kategorii fikce je „bizarní“.
Během několika minut zprávu převzal konzervativní webový rozcestník The Drudge Report a křesťané po celé zemi začali zuřit, jak je obchodní dům urazil, a vyzývat lidi k jeho bojkotu. Chyba v kategorizaci Bible přerostla ve vášnivou celonárodní teologickou debatu o povaze Písma. Běžný, neúmyslný omyl při řazení knih do polic, k němuž dochází v knihkupectvích po celém světě dnes a denně, tak uvedl do pohybu řetězovou vlnu zloby křesťanů vůči Costcu.
Kaltenbach sám se přitom na Costco vůbec nezlobil. Byl přesvědčen o tom – a Costco to také v oficiálním vyjádření potvrdilo – že šlo o neúmyslnou chybu. Kaltenbach měl mimochodem velice zajímavý životní příběh. Vychovával ho homosexuální pár, později se stal křesťanem, změnil své životní postoje a ti, kdo ho vychovávali, se ho nakonec zřekli. O mnoho let později byl svědkem toho, jak jeho biologický otec i matka přišli ke Kristu.
Kaltenbach byl u nás doma na návštěvě a mohu dosvědčit, že nejde ani v nejmenším případě o výbušného křesťana plného zloby. Jde o štědrého, starostlivého a laskavého člověka. Napsal knihu plnou laskavé moudrosti a milosti – jak už plyne z jejího názvu: Messy Grace: How a Pastor With Gay Parents Learned to Love Others Without Sacrificing Convictions (Komplikovaná milost: jak se pastor vychovávaný homosexuálními rodiči naučil milovat ostatní, aniž by obětoval svá přesvědčení).
Kaltenbachovo obrácení a uzdravení rodiny se však do titulků zpráv na rozdíl od jeho tweetu nedostalo, protože lidi přitahuje zloba. A bohužel šlo především o křesťany, kdo tento požár zloby – založený na dezinformaci – rozdmýchali. Komu však záleží na faktech, když máme zlobu? Rádi si přiložíme polínko do ohně.
Zdá se, že v dnešní době musí pořád někde někdo tento plamen rozdmýchávat. Proč je tomu tak? Urážky jednoduše vzbuzují náš zájem. Pro nás lidi je to přirozené. Rádi sami o sobě přemýšlíme jako o obětech urážky, kterým někdo dluží omluvu, anebo jako o těch, kdo by si měli vynutit omluvu za někoho jiného.
Existuje lepší cesta
Za druhé, zloba obvykle neznamená totéž jako spravedlivý hněv. Mnozí lidé si pěstují zlobu, protože jsou přesvědčeni, že se jedná o oprávněný „svatý hněv“. Naše společenská kultura ovšem tyto dvě věci často zaměňuje, což škodí křesťanům i světu.
Například nedávno moje manželka s dcerou zůstaly uvězněny v parkovací garáži letiště ve dvě hodiny ráno poté, co jim zaměstnanec půjčovny aut odmítl uznat jejich rezervaci a ani se jim nesnažil pomoci najít jiné řešení nebo zajistit ubytování. Když jsem se jim na vzdálenost stovek kilometrů pokoušel pomoci, pochopitelně ve mně rostla podrážděnost. Nejraději bych se ze svého vzteku vypsal na Twitter, kde mě sleduje čtvrt miliónu lidí.
Duch svatý mi ale pomohl soustředit se na to, co bude v danou chvíli produktivní namísto momentální úlevy pro mé emoce. Zákaznický servis půjčovny byl skutečně frustrující, sprostý a nelogický. Musel jsem však uznat, že mi sám o sobě nedal právo ke spravedlivému hněvu. Rozhodl jsem se pro laskavý postup a podařilo se mi spojit s jiným jejich zaměstnancem online a domoci se potřebné podpory. Uspěl jsem zřejmě i proto, že jsem udržel emoce na uzdě a postupoval klidně a racionálně.
Spravedlivý hněv je na místě pouze tehdy, pokud se hněváme kvůli stejným věcem jako Bůh. V Bohu existuje absolutní dokonalost, svatost a oddělenost od hříchu a porušenosti. Stručně řečeno, je ze své podstaty spravedlivý. Vše, čím Bůh je a co dělá, patří do kategorie správných věcí. Vše, co jde proti Boží přirozenosti a charakteru, je nespravedlivé. Hněv vůči věcem, jež jdou proti Boží přirozenosti a jeho charakteru, je svatý, protože jej motivuje touha po věcech, po nichž ve své spravedlnosti touží Bůh.
Ježíš vždy zachovával klid, přestože směle vystupoval vůči útlaku, utrpení a nespravedlnosti a projevoval spravedlivý hněv vůči hříchu. On je dokonalý Boží syn a nenávidí vše, co se protiví jeho i Otcově charakteru. Vzpomeňme na Ježíšovo vyčištění chrámu: „I udělal z provazů bič a všechny je z chrámu i s ovcemi a dobytkem vyhnal.“ (Jan 2,15)
Náš problém tkví v tom, že často zaměňujeme spravedlivý Boží hněv za sobecké rozhořčení či zlobu namířenou na druhé. Na politika, pastora nebo člověka, s kterým se setkáme v online prostoru v sekci komentářů. Hněv a agrese vůči druhým lidem však představují jen laciný, rychlý a hříšný padělek spravedlivého hněvu.
Často zaměňujeme spravedlivý Boží hněv za sobecké rozhořčení či zlobu namířenou na druhé.
Rysem spravedlivého hněvu je pokora a vědomí naší náchylnosti k hříchu. Vychází z našeho zaměření na Boží přirozenost a charakter, které mění způsob, jakým nahlížíme na sebe i na ostatní. Připomeňme si mocná Ježíšova slova z Matouše 7,5: „Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku z oka svého bratra.“
Ježíš vybízí, abychom se nejprve zahleděli do svého nitra a hledali vlastní nedostatky a chyby. Když budeme pracovat na jejich nápravě, získáme jasnější pohled a osobní zkušenost s Boží spravedlností. Tehdy budeme způsobilejší k tomu, abychom láskyplným, Kristovským způsobem pomáhali ostatním. Chceme-li pomáhat ostatním, musíme nejprve pomoci sami sobě.
Zloba na druhou stranu povstává z pýchy, namyšlenosti a nedostatku sebevědomí. Má vždy tendenci křikem upozorňovat na nějakou „nespravedlnost“. Není nic špatného na tom vyjmout třísku z něčího oka. Bible nám dokonce říká, že bychom to měli dělat – ale teprve potom, co jsme napravili sami sebe.
Zloba potlačuje hlas jemných detailů a sebezpytování a překřikuje je hlasem nenávisti a razantní reakce. Poukazování na hříchy ostatních, kterému nepředchází vypořádání se s vlastním hříchem, je pokrytectvím.
Zloba potlačuje hlas jemných detailů a sebezpytování a překřikuje je hlasem nenávisti a razantní reakce.
Boží hněv vždy souvisí s jeho laskavostí a dobrotou, které lidi přivádějí k pokání a k víře. Zloba Ježíšovu milost opomíjí nebo ji záměrně ignoruje. Snaží se pohřbít možnost milosti a milosrdenství a trvá na trestu. Přichází rychle, je krutá a nedokáže se omluvit. Žel i křesťané často podlehnou trendům a zaměňují pomstu za milosrdenství.
Stavění mostů
Za třetí, zloba rozděluje, zatímco společné poslání spojuje. Vcelku nerad používám termín „kulturní válka“, protože je těžké současně s lidmi válčit a milovat je. Kulturní válka však evidentně probíhá. Společnost se obrátila proti mnoha našim křesťanským hodnotám. V tom spočívá vnější faktor, k němuž jsme těžko něco přispěli. Dochází k předefinování manželství, popírání existence absolutní pravdy a křivému obviňování křesťanství z toho, že učinilo svět horším místem k životu namísto lepším. Křesťané takové myšlenky nepochybně právem odmítají. Lze ovšem hájit pravdu, aniž by se v našem jednání projevovala nenávist vůči těm, s nimiž názorově nesouzníme.
Naše reakce na toho, kdo nás vyprovokuje k odezvě, může křesťanskému svědectví pomoci nebo naopak ublížit. Ježíš nás povolal k tomu, abychom projevovali jeho lásku a laskavost, i když nás budou lidé křivě obviňovat či očerňovat. Mám bohužel silný pocit, že v tomto věku zloby – věku, v němž osobní odpověď na urážku nevyžaduje osobní interakci – náš charakter často nezrcadlí Ježíše, ale svět.
Na naší reakci záleží. Existuje lepší cesta. Jako křesťané máme tu nejlepší zprávu ze všech – evangelium. Jde o zprávu radostnou. Ovšem nad její radostnou podstatou se vznáší stín. Radostná podstata tkví ve vědomí, že jsme skrze Krista spaseni. Stín tkví v poznání mzdy hříchu a ve vědomí, že mnozí lidé stále jediný prostředek vykoupení odmítají. Jak ale můžeme očekávat, že nevěřící lidé uvěří, že Ježíš je cesta, pravda a život, pokud s nimi budeme jednat s pohrdáním?
Otázka tedy zní, jak správně reagovat. Odpověď má pochopitelně více rovin. Někteří budou – a musí – bránit svobodu náboženství. Jiní budou pracovat na vytváření kultury, která přitáhne lidi ke kráse evangelia. Většina z nás by ale o obě hodnoty měla usilovat skrze osobní vztahy, nikoliv skrze zapojení do celospolečenské kulturní války na sociálních sítích.
Chceme-li naplňovat poslání, k němuž nás Bůh volá, musíme přestat přispívat k šíření zloby a odbourávat zlobu ostatních láskyplným zvěstováním dobré zprávy o Ježíši. Kdybychom se jako křesťané zaměřili na to, jak milovat ostatní namísto toho, abychom vyjadřovali svou zlobu tím, že se budeme neustále ke všemu „vyjadřovat“, kdybychom lidi neodsuzovali, ale prokazovali jim milosrdenství, uviděli by Ježíše v novém světle. Jsem přesvědčen o tom, že právě to představuje jednu z největších výzev současné doby.
Chceme-li naplňovat poslání, k němuž nás Bůh volá, musíme přestat přispívat k šíření zloby a odbourávat zlobu ostatních láskyplným zvěstováním dobré zprávy o Ježíši.
Na druhou stranu je třeba uznat, že výzvy, jimž naše generace čelí, mají méně děsivou a životy ohrožující povahu než ty, jimž čelili mnozí křesťané v předchozích staletích. Většině z nás nehrozí poprava nabodnutím na kůl či upálením. Přesto jde o hodně – v sázce je celá budoucnost. Kvůli Kristu a jeho Království musíme tento okamžik správně uchopit.
Sůl a světlo
Je čas nechat zlobu plavat a vykročit jinou, lepší cestou. Rozdávat lidem Kristovu lásku není úkol jen pro pastory a vedoucí církve. Duch svatý k tomu zmocňuje každého Kristova následovníka. Ježíš své učedníky volá k tomu, aby se stali „solí země“ a „světlem světa“. Ve svém legendárním Kázání na hoře řekl: „Ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“ (Matouš 5,16)
Většina lidí namísto světla miluje temnotu. Jako křesťané se potřebujeme vytrvale sytit Ježíšem a evangeliem, abychom odolali sklonu nechat se stahovat do temnoty. Většina sborů bohužel nenabízí studium Bible nad rámec nedělní bohoslužby a nenabízí svým členům žádný učednický plán. Mnozí pastoři také nemají dostatek odvahy na to, aby v případě potřeby pojmenovávali nevhodné chování svých členů v online prostoru.
Ježíš v podobných situacích nemlčí. Když vidí nějakou mezeru, vyplní ji. Když se objeví problém, láskyplně s ním jedná. Vyhrne si rukávy a pustí se do práce, aby do tvrdých, temných zákoutí našich srdcí přinesl uzdravení, celistvost, vykoupení a milost.
Ježíš slouží jako nejlepší příklad toho, jak žít spravedlivě uprostřed nepřátelského světa. Jak popisuje Petr: „Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale předával vše tomu, jenž soudí spravedlivě.“ (1. Petrův 2,23)
Zatímco na tom s pokorou budeme pracovat ve svých vlastních životech, můžeme souběžně svým vlastním vzorem ukazovat i ostatním křesťanům lepší cestu laskavosti namísto zloby. Žije v nás přece stejný Duch, který vzkřísil Ježíše z mrtvých (Římanům 8,11). On nás uschopní k tomu, abychom povstali, vítězili nad zlobou a reagovali umírněně.
Kaltenbach si za své poselství vyzývající k respektu a dialogu od některých lidí vysloužil ostrou kritiku. Jeho kritici ho však neznepokojují. Změna srdce představuje koneckonců Boží práci – tou naší je sdílet směle a milosrdně Boží pravdu.
Písmo nám připomíná, že ti, kdo vytvářejí rozdělení, jsou „lidé duševní, kteří nemají Ducha“ (Judův 19). Ti, kdo drží krok s Duchem, plodí jeho ovoce: „lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, mírnost a sebeovládání“ (Galatským 5,22–23). Na první pohled vidíme, že zloba na Pavlově seznamu chybí. Buďme plní Ducha a choďme v něm, namísto toho, abychom prostřednictvím klávesnice či chytrého telefonu šířili jízlivost a jedovaté poznámky.
Ježíš nás volá k tomu, abychom stavěli mosty k lidským srdcím, ne je zbytečně bořili.
