Zdravím vás, milí spolupracovníci ve sklizni.
Minule jsme mluvili na téma „Držet kurz uprostřed měnící se kultury“. Hovořili jsme o tom, který nám dal toto poslání, o Pánu Ježíši. Zaměřili jsme se na pověření, skrze něž přijímáme autoritu, a zabývali jsme se tím, jak – skrze modlitbu – do této autority vstoupit. Připomněli jsme si naši duchovní DNA a kým v Kristu jako církev vlastně jsme.
Dnes si nejprve definujeme, co míníme slovem „církev“, a jak na ni nahlížíme v souvislosti s rozmanitostí. Když Ježíš v Matouši 16,18 o církvi poprvé promluvil, měl na mysli konkrétní význam tohoto slova. V den Letnic se církev rozrostla. Podle záznamu evangelisty Lukáše ve Skutcích 2,41 byly k církvi přidány asi tři tisíce lidí z mnoha míst v okolí Judeji. Rozumíme tomu tedy tak, že CÍRKEV tvoří křesťané na jistém konkrétním místě i celosvětově. Pokud jste vyznali své hříchy a s vírou požádali Ježíše, aby vás očistil, jste věřící a patříte k univerzální církvi, ke Kristovu tělu.
Naše víra a oddanost Kristu nás pozvedají na nové místo. Jsme jeho spolupracovníky. Toto jedinečné postavení s sebou ale nese i velkou zodpovědnost, která se stává hnací silou našich životů – naplňujeme Pánovo Velkého poslání!
Velká zodpovědnost
K naplňování této naší velké zodpovědnosti jsme od Ježíše přijali potřebnou autoritu a současně s ní i moc k jejímu uplatňování. Zaznamenávají to pasáže z Matouše 28,18-20, Marka 16,15-18 a Skutků 1,4-8. Když Ježíš vyslal své učedníky, dal jim „sílu a pravomoc nad všemi démony i k léčení nemocí“ (Lukáš 9,1). Stejné zmocnění a autorita jsou církvi dostupné i dnes. Musíme však jít a tuto autoritu a moc uplatňovat. Jen tak se stane realitou. Jestliže nepochopíme, že musíme JÍT, nikdy neuvidíme projevy zmíněné autority a moci ve prospěch potřebných. Jestliže nepochopíme, že MUSÍME jít, pak ti, kdo potřebují spasení a osvobození, možná nikdy nedostanou příležitost poznat Ježíše a přijmout ho za svého Spasitele. Musíme se dát do pohybu a uposlechnout JEŽÍŠŮV příkaz, abychom VYŠLI. Neznamená to nutně, že musíme vycestovat do cizí země a oslovovat příslušníky cizích národnostních entit. Začíná to službou tam, kde jsme (v našem Jeruzalémě). Stejně jako v den Letnic, i v „našem Jeruzalémě“ je mnoho etnických skupin, které potřebují slyšet evangelium.
Potřebujeme si dávat pozor, abychom nehleděli na naše omezené prostředky, ale na náš ZDROJ. Budeme-li hledět na Pánovy prostředky, povzbudí nás to při naplňování jeho „Velkého poslání“, které je naší „velkou zodpovědností.“
„Velké poslání“ svěřené církvi sestává ze čtyř bodů:
1. „Čiňte učedníky“ – Přikázání „činit učedníky“ se vztahuje na „všechny národy“, čímž je zdůrazněno, aby celosvětová Ježíšova církev zahrnovala lidi všech ras, jazyků a národů. Vztahuje se to ale i na místní církev, která musí oslovovat nejen příslušníky své dominantní etnické skupiny. Nechceme lidi jen připravit na Nebe. Zároveň jim i pomáháme více a více se podobat Kristu a osvojit si jeho srdce pro „všechny národy.“ Naším posláním není jen cestovat do různých regionů světa. Zatímco do nich vyrážíme, máme z lidí činit učedníky. Chceme, aby každý křesťan žil proměněný život.
2. „Jděte“ (Evangelizace, Boží slovo v akci) – Máme oslovovat ztracené a přivádět je k spasitelnému poznání Ježíše.
3. „Křtěte“ – Není to o slavnostní ceremonii, ale o úplném odevzdání Kristu. Křest představuje počáteční skutek poslušnosti Kristu, který by měl být následován životem v poslušnosti všem Kristovým přikázáním. Náš nový život není o seberealizaci, ale o sebezapření. Máme se ztotožnit s křížem, protože jsme byli povolaní k tomu, abychom nesli náš kříž (Lukáš 14,27). Křesťan trvale umírá sám sobě a ztrácí se v Ježíši. Stejně jako jsme při křtu povstali z vody, povstáváme k chození v novém ŽIVOTĚ, vyzbrojeni jeho autoritou a mocí.
4. „Učte“ – Máme věřící učit následujícím věcem:
a) kdo je Ježíš a co všechno činil a říkal;
b) že jeho moc je dostupná všem křesťanům;
c) aby byli aktivní ve víře;
d) aby byli věřícími modlitby, kteří se aktivně a vytrvale přimlouvají za potřeby církve a za naplňování jejího poslání.
Jsme církví knihy Skutků – církví Letnic a Boží moci.
Držet kurz a podporovat rozmanitost
Ježíš nás nepovolal k tomu, abychom ovládli společnost a její kulturu. Jeho církev si má nárokovat ztracené a být poslem obnovy uprostřed jeho lidu.
Kristus od počátku založil svou církev jako rozmanitou, což můžeme pozorovat v knize Skutků. Tvořili ji lidé z Izraele, Řecka, Itálie, Afriky, Asie a dalších blíže nespecifikovaných oblastí světa. Církev tvořili lidé všech společenských vrstev a tříd – bohatí, chudí, otroci, majitelé otroků, svobodní, vojáci, nevojáci, sezdaní, vdovy a vdovci, lidé z vlivných rodinných klanů, sirotci, politici, lidé bez politické příslušnosti, vzdělaní, nevzdělaní, náboženští i nenáboženští jedinci, bývalí ateisté i lidé, kteří se původně věnovali uctívání model.
V současné době církev začala vyzdvihovat hodnotu vstřícnosti a přijímání všech. Abychom nikoho neurazili, tolerujeme vyučování, která odporují biblické víře. Musíme však být připraveni o otázkách dnešního světa směle mluvit z pozice biblického poznání a porozumění. Jako křesťané musíme být ochotní říci: „Takhle to vidí Bible – a my se Bible držíme.“ Přidejme se k výroku Martina Luthera pronesenému na sněmu ve Wormsu: „Na tomto trvám a nemohu jinak.“ Ano, musíme lidem prokazovat lásku, současně však musíme mluvit pravdu.
Je čas, aby církev porozuměla jedinečnosti křesťanství a také tomu, že opravdově následovat Krista znamená oslovovat lidi, kteří nejsou stejní jako „my.“
Až tuto pravdu jako křesťané a církve přijmeme za svou, začne proměňovat nás i svět okolo nás. Byla nám svěřena velká zodpovědnost naplňovat Velké poslání, které zahrnuje „celý svět“ – tedy všechny národy a národnosti.
Všichni máme rádi svou komfortní zónu. Chceme, aby písně a kázání probíhaly tak jako vždycky. Nechceme, aby mezi nás chodili ti „jiní lidé“, protože se vzhledem k jejich kulturním preferencím může změnit podoba našeho shromáždění. Nemáme rádi změny a trváme na tom, že „takhle se to u nás v církvi nikdy nedělalo.“
Církev se v důsledku vnějších vlivů někdy musí změnit, což vidíme v knize Skutků. Dokud nezačali být křesťané pronásledováni, atakováni a zabíjeni, nic je nenutilo opustit komfortní zónu a vyjít do celého tehdy známého světa. Skutky nám tím zanechávají ponaučení, že někdy je zapotřebí pronásledování a nepříznivých situací, aby to církev vymrštilo z jejího pohodlí a vyslalo mimo čtyři zdi církevních budov. Co ďábel zamýšlel ke zlému, Bůh v takové situaci rád obrátí k dobrému. Církev opustí komfortní zónu a začne s novou tvořivostí a kreativitou oslovovat ztracené.
Máme jistotu, že uspějeme, protože Ježíš prohlásil: „Vybuduji svou církev a ani všechny síly pekla ji neporazí“ (Matouš 16,18 – NIV). JEHO církev jsme my! Jsme povolaní JÍT! Jsme povolaní konat!
PANE ZASÁHNI skrze MĚ svět! Ať jsem Tvou prodlouženou rukou k druhým lidem!
