Posunout se od přemýšlení o Boží přítomnosti k jejímu skutečnému prožívání 

V počátcích mé služby pastora se stalo něco pozoruhodného, co mi skutečně pomohlo pochopit, že „s námi je Bůh“.

Svatý Jan od Kříže psal o bolestivé, ale nakonec užitečné duchovní zkušenosti, kterou označoval za „temnou noc duše“. Moje vlastní temná noc duše nastala v raných osmdesátých letech minulého století a trvala rok a půl.

Nacházel jsem se tehdy pod velkým tlakem. Bylo mi kolem pětadvaceti let a dělal jsem, co jsem uměl. Vedl jsem malý a značně dysfunkční sbor, přitom se snažil urychleně dokončit své magisterské studium (MDiv) a zároveň se snažil být zodpovědným manželem a otcem. A k tomu všemu fyzickému, emocionálnímu a mentálnímu stresu, s nimž jsem už zápasil, jsem upadl do období duševní a duchovní prázdnoty.

Pravidelné lékařské prohlídky, procházení zdravotní historií mé rodiny a nezodpovědné poznámky lékaře spustily krizi duševního zdraví. Zjednodušeně, způsobil jsem si silný úzkostný strach z rakoviny, nemoci, která si během mého mládí vzala život obou mých rodičů.

‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

Matouš 1,23

Dokázal jsem být při plnění svých povinností plně funkční. Nicméně, můj duchovní život připomínal přepjatou kytarovou strunu, co se chystá každou chvíli prasknout. Pochyboval jsem, že Boha to vůbec zajímá. A v některých chvílích jsem přemýšlel, jestli vůbec existuje.

Během studií na semináři jsem se věnoval teologii Jana Kalvína a doktríně dvojího předurčení – představy, že ještě před tím, než nás Bůh stvořil, svrchovaně předurčil, kdo přijme spasení a kdo ne.

A v onom duchovně ošidném čase života jsem tuto doktrínu uplatnil na sebe tím nejhorším možným způsobem. Takže k úzkostnému strachu o své tělesné zdraví jsem si přidal chorobný strach o svoji duchovní pohodu. A i když se to dnes může zdát iracionální a teologicky naivní, ten strach byl skutečný a zdrcující.is-style-default new-blockquote right

Pak jsem zakusil něco, co nazývám svým „okamžikem Immanuel“ – osobní zkušeností s tím, že „Bůh je s námi“. A i když tento okamžik hned nepřinesl konec mé temné noci, hluboce ovlivnil můj život a moji službu až do dnešních dní.

Došlo k tomu v sobotu večer. Zrovna jsem douklízel sborovou budovu, klečel jsem na modlitbách před oltářem a přitom se zoufale snažil nalézt kousek úlevy od všudypřítomné a stále rostoucí úzkosti.

A v prázdné, slabě osvětlené sborové místnosti jsem doslova volal k Bohu, aby mi dal nějaké slovo ujištění, že mě miluje a že mě vybral za jednoho ze svých vyvolených. A zatímco jsem se modlil, cítil jsem, že si mám vzít Bibli a přečíst si Deuteronomium 7,6. Netušil jsem, co ten verš říká. Ale v poslušnosti k vedení Ducha jsem si pasáž nalistoval a četl následující slova:

„Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.“

Ve svém srdci jsem slyšel hlas, který mě v tom kritickém okamžiku vedl k tomu, abych si ze všech veršů Bible přečetl právě tento. Jak s takovým zážitkem naložit?

Co dělat s takovýmto Bohem, věrným natolik, že se ukáže v ten pravý čas? Co dělat s Bohem, který zjevuje svou lásku tak osobním způsobem, že to změní směřování našich životů?

Takové okamžiky významně ilustrují Ježíšovu přirozenost být Immanuelem, „Bohem, který je s námi“. A když vstupujeme do času Adventu po náročném a bolestivém roce, stojí za to znovu zvážit, co to znamená se setkat se skutečností Vtělení v našich životech a v naší službě.

Jsem přesvědčený, že můžeme dělat víc než o tom jen zpívat. Když se chystáme na čas Vánoc, nastává vhodný čas na to připravit svá srdce, abychom mohli znovu přijmout požehnání Boží trvalé přítomnosti.

Věřím, že existují čtyři klíčové přísady vedoucí k okamžiku, kdy se nám zosobní Immanuel.

1. Teologický realismus

Je až povážlivě snadné, aby i ostřílený křesťan sklouzl do toho, čemu říkám funkční deismus. Jednoduše řečeno, deismus je víra, že Bůh existuje, ale není s námi. Deismus předpokládá, že Bůh stvořil vesmír, pak se však z něj stáhnul a nechal ho běžet dle přírodních zákonů.

Deisté se mohou modlit. Mají ovšem spíše sklon mluvit směrem k představě o Bohu než k Bohu jako takovému. Mohou se účastnit chval, ale skutečně neočekávají setkání s Bohem prostřednictvím textu písní. Představa, že by Stvořitel chtěl něco v jejich životech dělat – a tomu by deisté měli být spíše otevření než se tomu bránit – je prostě nenapadne.

Pravdou je, že i když se mnoho lidí hlásí k víře v Boha, častokrát jim stačí žít své každodenní životy zcela zbavené nadpřirozené zmocňující přítomnosti. V knize Bůh za tři dolary [v orig. $3.00 Worth of God] na tuto smutnou realitu upozorňoval autor Wilbur Rees již v roce 1971. Se sžíravým sarkasmem napsal:

„Chtěl bych si koupit Boha za tři dolary, prosím. Nechci ho tolik, aby rozpálil moji duši nebo mě budil ze snu, ale jen tak akorát, aby chutnal jako šálek teplého mléka nebo přišel vhod jako krátké zdřímnutí na sluníčku. Nechci ho tolik, aby mě nutil milovat černochy nebo sbírat řepu s imigranty. Chci zážitek, ne proměnu, chci teplo lůna, nikoliv znovuzrození. Chci půl kila věčnosti v papírovém pytlíku. Chtěl bych si koupit Boha za tři dolary, prosím.“

Jen hrstka amerických účastníků bohoslužeb by o sobě mluvila jako o deistech. To ale neznamená, že ve skutečnosti deismus v jejich každodenních životech nepanuje.

Alternativu takovéhoto deismu představuje teologický realismus. Tato biblicky podpořená perspektiva zastává, že Bůh je skutečnou, osobní, Trojjedinou bytostí schopnou vytvářet vztahy, s níž můžeme interagovat hluboce smysluplnými způsoby.

Díky Kristovu vtělení (Jan 1,14) a jeho vylití Ducha svatého si můžeme Boha nejen představit, ale také ho zakoušet. On může vskutku být s námi.

Mezi skutečným vztahem s Bohem a pouhou filozofickou vírou nebo formalistním náboženstvím založeným na pravidlech a rituálech je obrovský rozdíl. Teologický realismus umožňuje skutečný vztah s Bohem a jeho osobní zakoušení.

2. Teologie přítomnosti

K teologickému realismu musíme přidat přesvědčení o tom, že Bůh horlivě touží s námi jednat způsoby, které proměňují a zmocňují náš život. Představa, že Bůh je odhodlán být se svým lidem, prostupuje celým svědectvím Bible.

Nejprve se podívejme na Starý zákon. Některé biblické pasáže mohou představovat Boha jako zdánlivě upjaté a vždy odtažité božstvo. Taková představa však neodpovídá tomu, co říká Písmo. V každém údobí starozákonní historie a v každé knize můžeme vidět Boží hlubokou touhu přebývat se svým smluvním lidem, nikoliv snahu být od něj vzdálen (např. Genesis 26,24, Leviticus 26,11–12, Deuteronomium 20,4, Jozue 1,5, Soudců 6,12, 2. Samuelova 7,9, Izajáš 41,10, Jeremjáš 30,11, Ezechiel 37,27, Amos 5,14, Sofonjáš 3,14–15).

Kniha Žalmů opakovaně poukazuje na skutečnost, že Bůh je se svým lidem (viz Ž 14,5).

Ještě konkrétněji, žalmy hovoří o Bohu, který obklopuje svůj lid (125,1–2) a je vždy dostupný jako zdroj osobního vedení a zmocnění (73,23–24; 118,6–7; 139,7–9).

Pozorné čtení ukazuje, že možnost zakoušet Boží přítomnost představuje významné téma Starého zákona. Tento příběh však nese znaky hněvu. Boží smluvní lid totiž Hospodina neustále odstrkoval. Znovu a zas se u něj objevovaly sebezničující tendence. Měli tvrdá srdce a sklon bloudit. V důsledku toho se ukázalo, že nejsou schopni zakoušet, že Bůh je s nimi stále. Přitom on si to tak přál.

Představa, že Bůh je odhodlán být se svým lidem, prostupuje celým svědectvím Bible.

Boží milost však byla větší (Římanům 5,20). Prorok Izajáš předpověděl příchod „spravedlivého služebníka“, jehož zástupná oběť zaplatí za hříchy a umožní smíření s Bohem (Izajáš 53,1–12).

Izajáš také hovořil o narození budoucího mesiánského krále, jehož vláda „spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky“ (Izajáš 9,6–7).

Svědectví Starého zákona o důležitosti Boží přítomnosti přináší pocit nadějného očekávání. Dívá se kupředu k času, kdy na scénu přijde Mesiáš a uvede věci do pořádku. Podle Izajáše se měl Mesiáš narodit z panny a měl být nazván Immanuel (Izajáš 7,14).

Svědectví Starého zákona o důležitosti Boží přítomnosti přináší pocit nadějného očekávání.

Celý čas Adventu je o naplnění tesklivé tužby Izraele po zjevení se toho, jehož jméno doslova znamená „Bůh s námi“ (Matouš 1,23).

Není pak divu, že nám Nový zákon také představuje úžasnou teologii Boží přítomnosti. K pasážím, které se zaměřují na možnost věřících zakoušet přítomnost a skutečnost Boha obecně (viz Skutky 17,38; Židům 13,5; Filipským 4,4–7; 2. Korintským 6,14–18; Efezským 3,16–19; 2. Tesalonickým 3,16; Zjevení 21,1–3), existují texty, které vykreslují dramatický význam vtělení věčného Syna.

To se obzvláště ukazuje v první kapitole Janova evangelia. V úvodním verši Jan odhaluje, že Slovo, které je tak důležité k zakoušení života a světla, jež plynou od naše Stvořitele, na počátku jen nepřebývalo s Bohem, ale také bylo a je Bohem. Ve čtrnáctém verši čteme, že Slovo se stalo tělem – zjevilo se ve vtělené podobě – a rozbilo si mezi námi svůj stan. V osmnáctém verši Jan naznačuje, že jeden z důvodů Vtělení představuje právě zjevení Boha jeho smluvnímu lidu, aby byl doslova Bohem s námi.

To však není vše, co Nový zákon říká o Bohu přebývajícím s námi. Jiné pasáže líčí samotného Ježíše, jak ujišťuje své následovníky o své trvalé přítomnosti (Matouš 18,19–20; 28,19–20). A další texty hovoří o úžasné možnosti trvalého rádcovského vztahu se vzkříšeným Kristem prostřednictvím jeho Ducha, jenž přebývá v nás (např. Jan 14,16–18; 16,12–15).

Jen se nad tím zamyslete: vtělený Syn zůstává prostřednictvím svého Ducha i po svém návratu k Otcově pravici nadále se svými následovníky, které utěšuje a posiluje.

Události Vánoc, Velikonoc a Letnic se spojují a dávají nám možnost zakoušet Boží moc a Boží přítomnost.

Výsledkem je, že podle Nového zákona se události Vánoc, Velikonoc a Letnic spojují a dávají nám možnost zakoušet Boží moc a Boží přítomnost.

Abychom to však mohli zakusit plně, musíme přijmout nejen teologický, ale i pneumatologický realismus. Koneckonců, i když jako Duchem naplnění věřící máme možnost stále zakoušet vztah, kde je nám vtělený a vzkříšený Kristus rádcem, není nám to k ničemu, pokud nejsme otevření k tomu, aby Duch svatý jednal v našich životech. Takže to je třetí ingredience potřebná k tomu, abychom mohli skutečně zakoušet „Boha s námi“.

3. Pneumatologický realismus

Výraz pneuma představuje řecký ekvivalent ke slovu vítr, dech nebo duch. Takže pneumatologie je jednoduše studium toho, co Bible říká o Duchu svatém. Pneumatologický realismus vychází z pochopení, že stejně jako Bůh Otec může být vnímán neosobně a být zredukovaný na pouhou představu, koncept nebo sílu, stejně tak je to možné i u jeho Ducha.

Dokonce je možné, aby členové sboru – včetně vedoucích – přistupovali k Duchu božímu pouze s určitým povědomím o jeho existenci, nikoliv s postojem očekávání. Jednou věcí je říct, že věříme v dílo Ducha, jinou ale je ho hledat, čekat na něj a očekávat, že se nás bude dotýkat smysluplnými, proměňujícími a zmocňujícími způsoby. Dělat jedno bez druhého lze přirovnat k tomu, jako když vytáhneme přívodní kabel naší cesty s Kristem ze zásuvky.

Dokonce někteří evangelikálové z mimoletničních kruhů přisuzují důležitost Kristovu Duchu při následování Ježíše. Biblický odborník John Stott kdysi řekl: „Křesťanský život v zásadě představuje život v Duchu, což znamená, život oživovaný, udržovaný, směrovaný a obohacovaný Duchem svatým. Bez Ducha svatého je křesťanské učednictví nepředstavitelné, ba nemožné.“

Smutnou pravdou zůstává, že je možné vzdorovat práci Ducha, který přináší život a proměňuje jej (Skutky 7,51), zarmucovat ho (Efezským 4,30), odmítat (1. Tesalonickým 4,8) a uhášet jeho působení (1. Tesalonickým 5,19).

Skutečně zakoušet ono „Bůh s námi“ – setkání se vtěleným a vzkříšeným Ježíšem, jež tvaruje životní příběh – vyžaduje nemít pouhé povědomí o přítomnosti Ducha Kristova v našich životech, nýbrž zaujmout vůči němu postoj aktivního očekávání.

Proto apoštol Pavel povzbuzoval členy sboru, aby byli „plni Ducha“ (Efezským 5,15–18) a aby se dali Duchem řídit (Galatským 5,25). Schopnost naučit se žít na každý den s vědomím vedení Duchem svatým a reagovat na jeho pobízení představuje podstatu pneumatologického realismu.

4. Blízkost

Konečně také musíme vyvinout iniciativu se k Bohu přiblížit. To je obzvláště důležité v časech intenzivních duchovních útoků, kdy si můžeme klást otázku, jestli Bůh vůbec existuje.

Ať už se nám to líbí nebo ne, ďábel a démonská moc jsou také skuteční. Pasáže jako Židům 2,14–15 a 1. Janova 3,8 představují další důležitý důvod Kristova vtělení – a to zmocnit Boží lid, aby mohl přemáhat toho zlého. Není překvapením, že zakoušení „Boha s námi“ je v tomto směru klíčem.

Moje temná noc duše mě to naučila. Co začalo jako fyzický problém se proměnilo v úzkost, a nakonec i v duchovní boj. Ďábel využil situace a zahájil zákeřný útok. Výsledkem bylo období utrpení, o kterém jsem věděl, že je iracionální. I tak jsem to však nedokázal ovládat. Čím víc jsem se modlil, tím jsem se dostával do většího zmatku.

Můj „okamžik Immanuel“ mi otevřel oči. Uviděl jsem, že i když mi Bůh stál po boku v onom temném místě, i tak jsem k němu musel vykročit.

Na počátku své krize jsem cítil, jak mi Bůh říká, že tyto obtíže dopustil. A pak mi ukázal, jak je překonat. A i když mě tento prorocký zážitek v daném okamžiku povzbudil, nedokázal jsem na něj odpovídajícím způsobem reagovat. A tak temná noc trvala dál. Můj zápas s duchem strachu přetrvával. Docházelo k sebeničení.

Nakonec, rok a půl po nástupu krize, jsem zakusil další prorocké setkání s Bohem. Vyrazil jsem na konferenci pro pastory. Jeden večer, když jsem trávil čas sám na hotelovém pokoji, zaútočil démon úzkosti. Nemohl jsem spát a seděl jsem ve tmě na okraji postele, s hlavou v dlaních a lokty opřenými o kolena. V zoufalství jsem volal k Bohu: „Kde jsi? Proč jen neřekneš slovo a neosvobodíš mě od tohoto ducha strachu?“

Pak, za brzkého rána, jsem v nitru srdce zaslechl slovo od Boha: „Gary, na samotném začátku tohoto trápení jsem ti řekl, že má smysl, že tě chci naučit životní lekce o boji s ďáblem, které jako pastor budeš moct předávat dál.“

Další den na konferenci Bůh ke mně nepřestával mluvit. Hovořil nadpřirozeně ubezpečujícím a uklidňujícím způsobem.

Začal jsem hluboce toužit po osobním setkání s Bohem. A Bůh ve svém čase přišel a přinesl slova pravdy a milosti. Moji pozornost pak směroval na Jakuba 4,7–10:

„Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. Umyjte si ruce, hříšníci, a očisťte svá srdce, lidé dvojí tváře! Bědujte, naříkejte a plačte! Váš smích ať se obrátí v pláč a vaše radost v žal. Pokořte se před Pánem, a on vás povýší.“

Vrátil jsem se domů a zaměřil se na přiblížení se Bohu. Konečně mi došlo, že ďábla neporazím tak, že s ním budu bojovat sám, ale že se přiblížím k Bohu. V tu chvíli jsem pocítil zmocnění, které jsem tak zoufale potřeboval. Během pár týdnů mi došlo, že můj duchovní boj se nachýlil ke svému konci.

Netvrdím, že moje zkušenost představuje jedinou možnost, jak přemáhat ďábla. Pavlovo svědectví v 2. Korintským 12,7–10 naznačuje, že mohou přijít časy, kdy správnou reakcí není modlit se za vysvobození, ale přijmout zkoušku a dovolit jí, aby prohloubila způsob, jakým naše životy promlouvají k ostatním o realitě Boha a jeho zmocňující přítomnosti. Někdy nás Bůh jen žádá, abychom setrvali ve víře (Zjevení 2,10).

Pokud chceme zakoušet „Boha s námi“, musíme se k němu iniciativně přiblížit a tím se vzepřít ďáblu.

Naučil jsem se však, že na blízkosti Bohu záleží. Přiblížit se v zoufalství a poslušnosti k Bohu mi před čtyřiceti lety zachránilo život a službu. Pokud chceme zakoušet „Boha s námi“, musíme se k němu iniciativně přiblížit a tím se vzepřít ďáblu. 

Náš Bůh je svatý, ale není upjatý a odtažitý. Je osobním Bohem, který horlí pro to být s námi. Je Bohem, který mluví, a skrze vtělení svého Syna a vylití svého Ducha nás chce v každé chvíli života vyučovat, a to dokonce i v těch nejtemnějších hodinách.

Abychom ale skutečně zakusili „Immanuele“, potřebujeme čtyři ingredience: teologický realismus, znalost biblické teologie přítomnosti, pneumatologický realismus a ochotu se k Bohu přibližovat.

Díky Kristově vtělení a díky vylití Ducha svatého se nemusíme spokojit s Bohem za tři dolary. Můžeme zakoušet moc „Boha, který je s námi“.

Kéž máte letos obzvláště požehnaný adventní čas!