Antisociální sítě

Jsem digitální imigrant. Narodil jsem se v roce 1962 a do služby na plný úvazek jsem vstoupil v roce 1983. Začínal jsem jako pastor dorostu a mládeže ve velkém sboru v oblasti San Jose. Cesta k úspěchu byla jednoduchá: každé ráno jako první věc strávit hodinu s Pánem; dodržovat úřední dobu; sedět u uspořádaného, dobře zorganizovaného pracovního stolu; chodit včas na týmová setkání služebníků.

Nejtěžší pro mě bylo zapisovat si všechny úkoly do diáře a nezapomínat na schůzky, které mám v kalendáři.

Klíčový faktor úspěchu nespočíval jen v tom přicházet s dobrými nápady, ale dokázat je i osobně vysvětlit svým spolupracovníkům. Dále bylo důležité, abych si veškeré budoucí schůzky a úkoly zanášel do kalendáře a řídil se jím. Vše jsem musel zvládat během úřední doby – od devíti do pěti.



Pokud v té době váš sbor patřil mezi ty větší, seděla na recepci u hlavního vchodu sekretářka, která zvedala telefony. Zaznamenávala vzkazy na malé lístky papíru a zprávy určené pro vás vám předávala, když jste šli právě okolo.

Pokud jste na ně odpověděli v řádu několika hodin, byli jste za hvězdu. Znamenalo to, že jste mimořádně výkonný člověk.

Ve většině případů však šlo o výjimku.

Prvních dvacet pět let svého života jsem strávil sžíváním se s řadou technologických inovací. Ve skutečnosti jich bylo pět. Aniž bych se je pokoušel jmenovat v nějakém logickém sledu, šlo o dálkové otvírání dveří garáže, mikrovlnnou troubu, audiopřehrávač v autě, který automaticky po dohrání obrací kazetu a dálkový ovladač na televizi. A samozřejmě ta největší: elektrické stahování oken v autě. Kromě těchto věcí nic dalšího nevyžadovalo vynaložení zvýšené mentální energie. To jsem ovšem netušil, že za rohem číhá fax a bezdrátový telefon!

Přibližně v polovině mého života vedoucího jsem byl náhle deportován do nové, digitální země, v níž neplatí úřední doba a v níž se vedoucí stali z usedlíků opět průzkumníky. Namísto v úřední době vedoucí pracovník denně pracuje jednoduše tak dlouho, dokud mu nedojde energie a „neodpadne“. Po krátkém šlofíku, během kterého načerpá nové síly, pak nezdolně pokračuje v rozvíjení spolupráce, generování nápadů a budování vztahů.

Dokud se dokážete soustředit, pracujete – bez ohledu na to, jaký čas právě ukazují hodiny.

Náš život vedoucích postrádá jakýkoli filtr. Ačkoliv pořád existují sekretářky a úřední hodiny, s příchodem digitální dostupnosti lidí po dvacet čtyři hodin denně jsme se ocitli ve světě, kdy se většina vedoucích stále za něčím honí, aniž by kdy poznali, zda už toho dosáhli.


Úspěšné duchovní vůdcovství vyžaduje svatý, oddělený čas a samotu. Sociální média představují překážku k dosahování tohoto ideálu.


Když Kristus sloužil svému stádu, měl nad svým časem kontrolu a v práci mu pomáhali apoštolové. Kristus nebyl na sociálních sítích, neřešil e-mailové požadavky a soustavné telefonáty ho nevyrušovaly od díla. Boží slovo se předávalo staromódní cestou – skrze příběhy a rozjímání nad nimi.

Pastoři tráví většinu své energie úsilím o porozumění Božímu slovu a jeho praktickému dopadu na každodenní životy lidí. Výzva spojená se službou spočívá v převádění Slova do uchopitelné podoby, aby mu lidé rozuměli a dokázali ho žít. V moderní církvi kazatelé hledají způsoby, jak lidem přinášet pravdy Písma prostřednictvím příběhů srozumitelných současné generaci. Pokud svá poselství předávají zapáleným, šťavnatým způsobem, dokážou se s lidmi propojit a přivést je ke spojení s Božím slovem. Členové sboru však často kazatele, který je nositelem poselství, staví na piedestal.

Vedoucí sboru musí být s lidmi v osobním kontaktu, kdy s nimi sdílí své zkušenosti s Kristovým Slovem. Avšak nemusí – a ani nemůže – být přítelem každému, ačkoliv ho tak mnozí členové sboru vnímají. Přátelství je vztah reciproční, vyvážený a vzájemný. Přátelé spolu rozvíjejí vztah kvůli vzájemným užitkům, který jim přináší. Pastoři nemohou mít skutečný přátelský vztah se všemi členy sboru. Není to jejich úkol. Jejich zodpovědností je přinášet členům svých sborů Boží slovo a vytvářet prostředí, které lidi motivuje k budování hlubokých vzájemných vztahů založených na Kristu. 



Touhu letničního pastora být svým lidem dostupný dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, umocňuje současný věk sociálních sítí. Jde však o past. Boží služebník musí moudře spravovat svůj čas a usilovat o vyváženost ve vztazích v životě i ve službě, aby nezpyšněl nebo nevyhořel.

Letničního pastora by měla charakterizovat upřímnost a vykazatelnost. Potřebuje si nastavit hranice, které mu dovolí trávit kvalitní čas se svou rodinou, dostatečně se věnovat vlastnímu studiu a rozjímání a mít malou skupinu přátel, kteří posouvají a obohacují jeho život.

Pastor musí členům svého sboru pomáhat rozvíjet v jejich životech prvky Kristova charakteru. Nesmí se stát karikaturou služebníka, který lidem nabízí falešné zdání přátelství, tak snadno umocňované interakcemi na sociálních sítích.

Dnes již málokdo dokáže usměrňovat masivní tok informací, které zaplavují online prostor a rozsuzovat jejich pravdivost a použitelnost. Špičkoví komunikátoři a vedoucí ovšem informace třídit musí. Ty pravdivé pak používají při rozhodování. Informace samotné kvalitu našeho života nezlepšují. Musíme je totiž moudře používat v kontextu svého zaměstnání, rodiny a obce, v níž žijeme. Informace představují potravu pro poznání a budují infrastrukturu potřebnou k nabytí moudrosti.

Sociální sítě na lidi tlačí, aby „zůstávali ve spojení“. Nevedou ale nutně k rozvoji opravdových vztahů a přátelství, založených na upřímném zájmu o druhé a sdílené radosti z jejich úspěchů. Vytvářejí na nás tlak, abychom setrvávali v příliš mnoha vztazích, čímž se ovšem snižuje jejich kvalita. Smutným faktem zůstává, že ačkoliv řada lidí považuje vztahy navázané prostřednictvím sociálních médií za opravdové, ve skutečnosti jsou často umělé a chybí jim jakákoli reciprocita.



Pro pastory představují vztahy postavené na kontaktu přes sociální sítě problém. Postrádají hranice, potřebné k účinné pastorační práci, protože neumožňují ověřovat komunikované informace a vést skutečný, osobní dialog – včetně emocí a neverbální komunikace. Sociální sítě vytvářejí kontakty podobné jídlu z drive-in. Chybí jim okamžitá zpětná vazba a ověření, že jsem toho druhého správně pochopil. Pastoři potřebují s členy svých sborů komunikovat lepším způsobem.

Spíše než individuálně reagovat na mnoho e-mailů a zpráv od každého člena sboru, což beztak neumožňuje jít do potřebné hloubky, mohou například pastoři psát blog, v němž se vždy po jistý čas věnují určitému tématu. Ten mohou sdílet na svém Facebooku a rozšířit ho tak mezi lidi. Zároveň s tím mohou iniciovat vznik časově omezených skupinek pro lidi s podobnými potřebami, na nichž se po dobu čtyř až šesti týdnů budou daným tématem zabývat. Pastoři vedením skupinek pověří vybrané vedoucí a mohou svůj čas věnovat dalším potřebám sboru. Pastor nemůže udržovat blízký vztah se všemi. Jeho osobní vztahy musí naplňovat jeho potřeby, podporovat jeho dovednosti a osobní růst a přispívat ke kvalitě jeho rodinného a společenského života.

Moderní pastoři se občas bojí „neviditelnosti“, která by šla proti trendu světa sociálních médií na „trvalé spojení“. Z takového způsobu myšlení potřebujeme rychle osvobodit – dříve, než bude pozdě! Pravé vůdcovství nesmí být digitální. Musí vycházet z osobních vztahů a mezilidských interakcí odehrávajících se ve skutečném světě. Novým kritériem úspěchu se v poslední době stal počet přátel a odběratelů. Tento styl uvažování si ale už vybírá svou daň a vedl k pádům a selháním mnoha osamělých vedoucích, kteří se kvůli němu odchýlili od svého pravého poslání.


Pravé vůdcovství nesmí být digitální. Musí vycházet z osobních vztahů a mezilidských interakcí odehrávajících se ve skutečném světě.


Doufám, že tuto chybu zastavíme. Sociální sítě jsou fenomenálním nástrojem propagace, povzbuzení i vyučování. V těchto oblastech představují velkou pomoc. Ve svém celku už nikoliv. Nikdy totiž nenahradí pravou esenci Božího království: „Následujte mě jako já následuji Krista.“

Autor: Scott Hagan

Pastor sboru Assemblies of God Real Life Church v Sacramentu v Kalifornii.

Reklama